10 dní ve Slovinsku s dětmi

Slovinsko jsem v dětství vnímala jako zemi, kterou člověk musí projet, aby se dostal k moři do Chorvatska. Letos se ale stalo naším hlavním cílem. Okouzlí vás nádhernou přírodou a nabízí alpský standard s nádechem středomoří.

Za desetidenním dobrodružstvím jsme se vypravili s dětmi šest a tři roky. Program jde ale pohodlně zvládnout i s menšími v krosničce nebo naopak upravit potřebám a možnostem starších dětí.

Jako první jsme na našem bucket listu měli Velikou Planinu. Ubytovali jsme se v docházkové vzdálenosti spodní stanice lanovky v Guest House Kralijev Hrib, kde se dá kempovat nebo pronajmout pokojík.

Zůstali jsme dvě noci a pro naše účely to bylo naprosto dostačující. Děti si vyhrály na hřišti, my odpočívali v hamace s malebným výhledem na hory a pili místní pivo. V případě delšího pobytu by nás ale odradilo množství stále přijíždějících turistů a čeština na každém kroku.

Na Velikou Planinu jsme si vyhradili celý den. Zpáteční jízdenku na kabinovou lanovku s následným přestupem na šestimístnou sedačku jsme si  koupili on-line. Doporučuji vyrazit hned ráno/dopoledne. Ve frontě jsme čekali asi 20 minut. Cesta nahoru zabrala sotva čtvrt hodiny a obě lanovky byly pro děti velký zážitek.

Planina je opravdu rozlehlá a množství lidí se na ni příjemně rozprostře. Můžete se kochat výhledy, projít si pastevecké salaše, kde najdete muzeum i restaurace, vydat na jeden z dobře značených okruhů nebo se procházet pěšinkami kolem pasoucích se kraviček. Slast pro oči malých i velkých.

My zvolili méně frekventovanou trasu vedoucí od kaple skrze pastviny kolem Bukovce až na Malou planinu, kde jsme v horské chatě Jarški dom ochutnali výbornou tradiční kuchyni a domácí ledový čaj.

Další den jsme se z Kamnicko-Savinjských Alp přesunuli k jezeru Bohinj. Cestou jsme si udělali zastávku u jezera Bled, kam ale mířily davy turistů, před městem se tvořily dlouhé kolony a na centrálních parkovištích zbývaly jednotky volných míst.

Proto jsme zavrhli návštěvu soutěsky Vintgar, přestože patří k ikonickým místům celého Slovinska. Místo toho jsme zaparkovali poblíž pláže na jižním břehu a z přístaviště vyrazili na plavbu pletnou, která nabízí krásné výhledy na Bledský hrad i úpatí Julských Alp, na ostrůvek s kostelem uprostřed jezera.

Následoval přesun do vesnice Ukanc v Triglavském národním parku, kde jsme strávili pět nocí v Campu Bohinj přímo na břehu největšího ze zdejších jezer. Kemp disponuje odděleným parkovacím stáním pro karavany a kempištěm v lese pro stany.

My si postavili stan jen pár desítek metrů od oblázkové pláže. Probouzeli jsme se s podmanivým pohledem na okolní krajinu, průzračné smaragdové jezero a dominantní hory, večeřeli jsme na břehu při západu slunce a po setmění pozorovali hvězdy. Je to místo s geniem loci, které se vám vryje do paměti.

Vybavenost kempu je na velmi vysoké úrovni – čisté WC i sprchy bez front, dostatek teplé vody, obchůdek s lokálními potravinami (pečivo, mléčné výrobky, ovoce), restaurace, stánek s kopečkovou zmrzlinou, lanové hřiště pro děti, půjčovna kanoí i paddleboardů a hlavně milý a vstřícný personál.

Místo je skvělým výchozím bodem pro výlety. Ani ne kilometr od kempu se nachází spodní stanice kabinové lanovky, která vás vyveze na vrchol Vogel. Vyrazili jsme okolo poledne a dostalo se na nás přibližně do dvaceti minut. Jízdenky není třeba kupovat předem.

Lanovka je o něco strmější než na Velikou Planinu a pohled na celé Bohinjské jezero a majestátní Alpy učaruje. Nahoře je možnost pokračovat dál sedačkou, my si ale tentokrát udělali pouze menší procházku, děti si užily vyřezávané sochy zvířat i hřiště.

Další den jsme se přiblížili autem k vodopádu Savica. Z Ukancu se tam dá dojít i pěšky, ale protože nám přálo počasí, chtěli jsme ušetřit čas pro koupání v jezeře a projížďku kanoí. Z parkoviště nás čekalo asi půlhodinové nenáročné stoupání.

Další den jsme už potřebovali všichni trochu zvolnit, zout pohorky a odpočinout si. Původně jsme zvažovali návštěvu Muzea pastevců a lidového života v nedaleké Staré Fužině, ale nakonec jsme zůstali v kempu. Navečer přišla bouřka, tak byl konečně prostor pro deskovky.

Následující den jsme se vydali do krasové jeskyně Postojna. Původně jsme ji chtěli navštívit až během přejezdu k moři, ale nakonec jsme ji věnovali samostatný den. Prohlídka trvá asi hodinu a půl a děti byly nadšené hlavně z úvodní jízdy podzemním vláčkem.

Doporučuji přijet s dostatečným předstihem a mít vstupenky zakoupené předem. Jeskyně nabízí velkolepou krápníkovou výzdobu, trasa stoupá, klesá, procházíte úzkými cestičkami a je jedním slovem ohromující.

I když se jedná o dost možná nejnavštěvovanější jeskyni v Evropě a množství lidí i obchůdků se suvenýry před vstupem vás možná vyděsí, prohlídky jsou dobře zorganizované a nemáte pocit, že jste na tak turisticky exponovaném místě. My navštívili i místní vivárium s jeskynními mloky.

Poslední tři noci naší dovolené jsme strávili na slovinském pobřeží. Ubytovali jsme se v Apartma Marin s vlastní zahrádkou nad Portoroží. Místo jsme vybírali s cílem dopřát dětem písčitou pláž s pozvolným vstupem do vody, což je pouze tady.

Upřímně kdybychom neměli tenhle záměr, volili bychom méně komerční místo, ale účel splnilo podle představ – děti stavěly hrady, skotačily ve vlnách, kde pohodlně stačily, skákaly z mola.

Nevynechali jsme večerní návštěvu přilehlého městečka Piran, kterému se přezdívá slovinské Benátky. Auto jsme nechali v parkovacím domě a do historického centra využili místní shuttle.

Piran vás okouzlí. Můžete se ztrácet v uličkách starého města, projít si promenádu, kde život jako by trochu zpomalil, posedět na kamenných valech a rozhlížet se po širém moři nebo zaplout do některé z všudepřítomných restaurací a kavárniček.

V noci se přihnala bouřka a následující den bylo pod mrakem a střídavě pršelo. Zajeli jsme si na oběd do  restaurace Stazione Parenzana s řemeslnými pivy, burgery a domácí pastou, což byla příjemná změna oproti podnikům zaměřujícím se hlavně na turisty.

Navečer se vyčasilo, a tak jsme se ještě prošli Portoroží, rozloučili se s mořem a dali si poslední zmrzku. Další den jsme vyrazili a zvolili krásnou trasu přes pohoří Karavanky, což bude nejspíš náš cíl při další návštěvě Slovinska, protože tady jsme rozhodně nebyli naposled.