Čtyřdenní přechod s dětmi v Alpách nad Schladmingem - Rakousko

Čtyřdenní přechod rakouských Alp s dětmi, nocování na horských boudách a minimum civilizace. Šli jsme v partě tří rodin, s dětmi od pěti let až po teenagery, a i když trasy byly krátké a v pohodě zvládnutelné, byl to jeden z nejsilnějších horských zážitků, jaké jsme spolu měli.

Každý den jsme ušli zhruba 5 km, což zní jako procházka, ale vzhledem ke kamenitému terénu, stoupání a krosnám na zádech jsme se večer cítili příjemně unavení. A to nejen děti, ale i my dospělí.

Šli jsme v partě tří rodin: šest dospělých a pět dětí. Nejmladší účastnici bylo čerstvě pět let a zvládla to parádně. Starší děti už byly od desetileté po teenagery, takže ti měli s trasami nejmenší problém.

Hory, příroda, jezera… byla to naprostá pecka. Nejtěžší na podobných přechodech je všechno dobře naplánovat, hlavně ubytování, které je potřeba mít rezervované dopředu. S dětmi v horách člověk nechce nic riskovat. I proto píšu tuhle recenzi: aby si ji mohl kdokoli vzít jako hotovou ověřenou inspiraci a prostě vyrazit. Stojí za to.

Naši trasu máme celou v mapě tady:https://mapy.com/s/putekocaro

Logika trasy byla jednoduchá: začínali jsme na autobusové zastávce Eschachalm Parkplatz, čtyři dny putovali horami a končili na zastávce Ursprungalm. Na start i z cíle jsme se dostali veřejnými autobusy ze Schladmingu, od hlavní lanovky, kde jsme také nechali auto.

Přijíždíme do Schladmingu a ubytováváme se v penzionu Stammerhof. Volili jsme něco jednoduchého, jen na přespání, a hlavně blízko zastávky autobusu, který nás měl druhý den vyvézt do hor.

Jedno auto jsme nechali zaparkované ve Schladmingu. Parkoviště umožňuje vícedenní stání a stálo to jen pár eur. Od parkoviště jezdí autobus, takže bylo ideální nechat auto právě tady a vrátit se k němu poslední den jiným spojem.

Dopoledním autobusem jsme vyjeli na zastávku Eschachalm Parkplatz, čímž jsme se dostali do výšky zhruba 1200 m n. m. Cílem dne bylo přespání na boudě Keinprechthütte ve výšce téměř 1900 m n. m.

Trasa měřila necelých 5 km a vedla pořád mírně do kopce. Byla nádherná – nejdřív lesem, postupně nad hranici stromů, kde se začaly otevírat výhledy do všech stran. Přeskakovali jsme několik potůčků, byla to vyloženě pohádka.

Keinprechthütte je úplně tradiční horská bouda, přesně taková, jakou byste tady čekali. Spí se ve vlastních spacácích. V horním patře jsou společné noclehárny, dole restaurace. Naše jedenáctičlenná skupina měla jeden pokoj s 12 matracemi ve dvou řadách, který jsme měli jen pro sebe. Velký luxus: měli jsme zavírací dveře a nikdo přes nás nechodil. Ano, takhle tady vypadá pohodlí. Sprchy tu nebyly, jen umyvadla, dva záchody, a v noci byla docela zima.

Vařili tu dobře (i když jinde pak líp). V každé boudě jsme si dávali trhance s borůvkami a cukrem a byla to vždycky lahůdka. Večeře jsme měli v každé boudě předem objednané, protože na přechodu člověk opravdu minimalizuje množství věcí (a jídla), které nese.

Okolí boudy bylo kouzelné – malé jezírko, ve kterém se otužilci koupali, všude ticho, nikde nikdo. Pocit konce světa.

Večery na boudách jsme vždycky trávili hraním deskovek. Nesmrtelný je u nás Bang! a pak vždy to, co každá bouda poskytla.

Druhý den jsme vyrazili směrem na Fahrlechhütte. Opět zhruba 5 km, nahoru a dolů zvlněnou krajinou. Pro někoho to byl nejnáročnější úsek celé trasy, hlavně kvůli hodně kamenité cestě. Nečekejte procházku, spíš skákání po kamenech z kopce nebo škrábání se po kamenech nahoru. Trasa ale byla krásná, dobře značená a pořád téměř bez lidí.

Malá vsuvka k vybavení: moje desetiletá dcera dlouho vzdorovala turistickým botám a tvrdila, že to zvládne v barefootech. Nakonec jsme boty koupili deset minut před odjezdem autobusu ve Schladmingu. A po cestě jsme byli neskutečně rádi, že je má. Pevná obuv je tady fakt nutnost: kameny, potůčky, mokro, kluzko. Hodně se osvědčily i trekové hole a samozřejmě dobře padnoucí batoh s hrudním popruhem pro každého.

Bouda Fahrlechhütte byla jako ze sna. Jedno z nejkrásnějších míst, kde jsme kdy v Rakousku byli. Průzračné jezero obklopené horami, na jeho břehu jediné stavení a molo. Okolo se na zelených kopcích pásli koně a krávy. Uvnitř krásná restaurace s roztopenou pecí a příjemným teplem, což jsme při teplotách přes den kolem 10 °C opravdu ocenili. Děti byly nadšené z králíčků, morčat a pěkného hřiště. My z vynikající kuchyně.

Ubytování bylo opět skromné, ale příjemné. Spali jsme zase všichni spolu v jedné velké místnosti na matracích, ve vlastních spacácích. Suché záchody, jedno umyvadlo, žádná sprcha. Někteří z nás to vyřešili rovnou skokem do jezera z mola. Bylo to ledové, ale báječné.

Ze třetího dne jsem měla respekt. I když nás čekalo zase jen asi 5 km, z okna boudy jsme koukali na vrchol Murspitzsattel (2031 m n. m.), kam jsme se museli dostat z výšky 1650 m n. m. během prvního kilometru a půl trasy. To znamenalo zhruba 400 výškových metrů strmého stoupání. Byli jsme na to ale připravení a zvládli jsme to všichni líp, než jsem čekala.

Odměnou byly nádherné výhledy při svačince na ostrém hřebeni nahoře. Trasa pak pokračovala krásnou pěšinkou mírně dolů na druhou stranu hory, i když musím říct, že pár úseků mi jako mámě nebylo úplně příjemných. Nebylo to až tak nebezpečné, žádné žebříky nad srázem, do toho bych s dětmi nešla. Ale místy hrozil v případě uklouznutí pád, který by se těžko brzdil. Chtělo to opatrnost a menší děti vzít za ruku. Každopádně dětí tu chodilo dost.

Směrem k Ignaz-Matis Hütte byla trasa pořád moc krásná. Níž u Giglachsee už ale přibývalo turistů na jednodenních výletech, takže v chatě bylo znatelně rušněji než předchozí dny. Posezení s výhledem na veliké jezero a koně kolem něj bylo pořád nádherné, jen to už trochu ztrácelo kouzlo úplného klidu. Kdyby bylo tepleji, určitě by se tu krásně koupalo.

Obrovskou radost nám ale udělala teplá sprcha a taky soukromější pokoje po čtyřech. Spalo se samozřejmě opět ve vlastních spacácích.

Poslední den nás čekal už jen pohodový úsek z kopce, necelé 4 km k autobusové zastávce u boudy Ursprungalm. Dolů z hor se nám ještě nechtělo, takže jsme tu strávili ještě dost času posezením na zahrádce restaurace. Polévky, trhance, děti na hřišti… Moc sympatické místo, kde bychom se příště klidně i ubytovali.

Pak už jsme nasedli na autobus a dojeli zpátky do Schladmingu k autu. Dalo by se rovnou vyrazit domů, ale my jsme měli celý týden, takže jsme tu zůstali ještě dvě noci a dělali kratší, nenáročné výlety, třeba lanovkou na Planai.

Nebyl to náš první přechod, zkušenosti jsme sbírali už dřív na přechodu s dětmi v Krkonoších nebo Jeseníkách, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Tenhle byl ale jiný. Poprvé jsme byli v Alpách a ta výška hor dělala silný dojem. Poprvé jsme si taky nesli i spacáky a děti zažívaly výrazně větší diskomfort v noclehárnách.

Relativně nejméně nadšení byli letos teenageři, kteří by ocenili víc pohodlí. Ale my víme, že i jim taková cesta udělala dobře a fyzicky to zvládli úplně bez problémů. My rodiče jsme tady báječně nabyli baterky a nejmladší účastnice to dala naprosto královsky a užijla si to moc, ani s malými turisty bych se teda vůbec nebála.

1) Mějte stažené Mapy.cz offline. Téměř po celé trase nebyl signál vůbec žádný. Wifi na boudách taky spíš symbolická, takže počítejte s offline režimem.

2) Strašně důležité je sbalení. Dobrá krosna a rozumné množství věcí jsou klíč k úspěchu. Doporučuje se max. 7 kg na dospělého. Ti z nás, kteří to přepískli, trpěli

3) Ubytování rezervujte hodně dopředu, klidně několik měsíců. My jsme rezervovali v únoru na srpen a některé boudy už pro naši skupinu neměly volno.

4) Pokud je pro vás 5 km denně málo, dá se přechod zvládnout rychleji, klidně za 2 dny. Pokud naopak chcete někde zůstat déle, určitě doporučujeme přidat čas na Fahrlechhütte – ta byla opravdu kouzelná.