Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace na stránkách Google.


Pošli tip


Balkánský roadtrip: Dva týdny s malými dětmi - Černá Hora

Hodnoceno 7 / 2017

Zrzka
Zrzka Blogzrzky.cz


Černá Hora rozhodně nenabízí jen koupání v průzračném moři. Má nádherné nekomerční hory, modrá jezera a divoké řeky, tajuplná místa, o které se nemusíte dělit se stovkami turistů.

Roadtrip pokračuje

Po týdnu jsme se s těžkým srdcem rozloučili se Srbskem (odkaz na Srbsko u nás). A naše rodinné dobrodružství pokračovalo. Jeden starý pán v Bělehradu nás před Černohorci varoval, prý jsou divocí a velmi hrdí. Tato slova máme na paměti a respektování jakékoliv národnosti a lidské odlišnosti je pro nás samozřejmostí. V Černé Hoře nás mělo čekat o něco víc turistů než v Srbsku, známá měna, vyšší ceny a muslimská komunita.

Den první: Koupání ve druhém největším kaňonu na světě a prales

Přejezd ze Srbska do Černé Hory přes hraniční přechod Jabuka byl rychlý a bezproblémový. První "kochací" bod přišel cestou po silnici P4 z města Pljevlja. Čekal nás impozantní most (Most na Đurđevića Tari) přes nejčistší řeku v Evropě Tara. Most v obci Budečevica je neuvěřitelný. Obrovská výška, kaňon, průzračná modrá voda. Jezdí se tady na raftech, nebo si můžete připnout karabinu a ve výšce několik set metrů nad řekou přejet kaňon na laně.

V tomto bodě jsme tak vjeli do oblasti zvané Kanjon rijeke Tare (Tara river canyon). Kaňon je 78 km dlouhý, je druhý největší na světě, největší hloubka je 1300 m. Jeli jsme podél řeky prakticky celou dobu. Na jednom místě jsme našli dobrý přístup k vodě a rozhodli jsme se vyzkoušet teplotu horské řeky. Byla studená jako čert, ale myslím, že jsem nikdy neviděla čistší. Proud nebyl nijak silný, ale i tak řeka vzbuzovala velký respekt. My si zaplavali (pokoušel se o nás sice infarkt), děti se cachtaly jen na kraji a byly šťastné.

Po dokonalém osvěžení jsme pokračovali po P4 až do národního parku Biogradska Gora. Obrovský park patří k posledním pralesům v Evropě a kromě velmi starých stromů v něm najdete dvoutisícovky, několik ledovcových jezírek a jedno velké Biogradsko jezero. Vstup/vjezd do parku 3 Eura na dospělou osobu. Parking zdarma přímo u jezera. Podnikli jsme s dětmi nenáročný okruh kolem jezera, naučná dobře upravená stezka je dlouhá 3,3 km. Nejkrásnější je nejvzdálenější část jezera s mosty a lávkami nad malými potůčky, jezírky a mokřady. V jezeru se dá i koupat, můžete si pronajmout loďku, nebo kolo. P.S. Repelent nutný!

Den druhý: Velehory a jezera v národním parku

Vyrážíme na západ kaňonem řeky Tara do národního parku Durmitor. Hlavní turistické centrum je v obci Žabljak na náhorní plošině. V městečku funguje perfektně infocentrum, odkud si odnášíme 5 tipů na výlety vhodné i pro malé děti.

Durmitor (zapsaný na seznamu UNESCO) se nachází na hranicích s Bosnou a Hercegovinou a nejvyšší vrchol má lehce přes 2500 m. Na vrcholcích vápencových skal se ještě držel sníh a je tu 19 ledovcových jezer. Vzhledem k nevypočítatelnosti vysokohorského počasí jsme se nejdřív rozhodli pro lanovku Savin Kuk (2313 m). Když jsme si kupovali lístky (18 EUR za všechny), zastavil mě nějaký muž a říkal, že máme děti pořádně hlídat. Jakub je na lanovce vždycky v nosítku a tentokrát musel i muž držet Kláru v náručí, nemohla sedět sama vedle nás. Bojím se výšek, lanovky si nijak zvlášť neužívám, toto byl ovšem hardcore. Sedačky ze 70. let už měly nejlepší léta za sebou a šíleně foukalo. Takže jsem prožila děsivě dlouhých 15 minut na houpající se lanovce, s Jakubem v nosítku, který furt brblal na vítr, a s Klárou vedle sebe, která celou cestu spřádala myšlenky, co se stane, když spadneme. Přišlo mi, že to trvalo věčnost, než jsme vyjeli do 1900 m. K mému zděšení se tam přesedalo na druhou sedačku. Jestli mi ta první přišla prehistorická, ta druhá už by měla být dávno v muzeu. Dřevěné lavice a pofiderní zábrana. Dobrovolně jsem se druhé části vzdala a zůstala s Jakubem v mezistanici. Muž s dcerou jeli sami. Moje 4letá dcera má víc odvahy než já. Mrzí mě, že jsem tam nahoře ve 2213 m nebyla, podle fotek to bylo úžasné.

Dalším cílem bylo malé ledovcové jezero Vražje ležící v nadmořské výšce 1400 m. To by bylo dokonalé nebýt silného větru. Kolem louky, výborný vstup do vody, oblázky, travnatý břeh, průzračná modř. Zatím nejlepší jezero, co jsme tady viděli - malé a nekomerční, uprostřed ničeho. Bez turistů. Oproti tomu asi nejznámější a prý nejkrásnější jezero v parku Crno jezero (Black Lake) už bylo turisty přecpané a to ještě nebyla sezóna. Za dvě dospělé osoby a auto na parkovišti jsme zaplatili 8 EUR a pěšky jsme se vydali po asfaltce s dalšími desítkami turistů k jezeru. Po 700 metrech jsme došli ke krásnému ledovcovému jezeru. Kolem lesy a vysoké štíty. Velmi dobré místo pro koupání s dětmi díky dobrému přístupu do vody. Kolem jezera je i zázemí - převlékárny, dětské hřiště, lanové centrum, hospody.

Poslední výlet byl jednodušší výstup na vyhlídku na skále Ćurevac. Na začátek trasy se dostanete autem přímo z Žabljaku a pak se dáte kamenitou cestičkou vzhůru. Panoramata jsou úžasná. Tam a zpátky cca 45 minut.

Den třetí: Jako na konci světa

Zažili jsme nezapomenutelné chvíle v pohoří Komovi. Nebýt velice silného větru, který fučel už několikátý den v kuse, řekla bych, že dokonalé. Komovi je pohoří na východě Černé Hory, menší část zasahuje i do Albánie. Nejvyšší vrchol má bez pár metrů 2500 m. Nenápadnou silnicí vedoucí hlubokým lesem jsme se vyšplhali až k silničnímu sedlu Trešnjevik. Odtud už začínaly četné turistické trasy, ale my se vydali ještě dalších 6 km kamenitou cestou autem. Pořád jedete lesem, nikde nic. A pak se les rozestoupí a jste v ráji. Náhorní plošina ve výšce 1900 m a nad ní vápencové štíty hor. Skály nad vámi jsou ještě dalších 500 m vysoké. To všechno na pozadí nekonečných pastvin. Pásli se tady divocí koně, krávy, ovce.

Autem se dostanete prakticky až k samotnému úpatí hory Kom Kučki (2487 m). My jsme ho odstavili o něco dřív a s dětmi k úpatí došli. Nepotkali jsme ani jednoho turistu. Od úpatí vedou další stezky nahoru, ale s dětmi jsme je vzhledem k větru nepodnikli.

Cestou k ubytování jsme zastavili ve městě Plav. Zvláštní místo. Zdálo se mi neupravené, divoké, hlučné a tak nějak celkově nesourodé. Ve městě jsou 3 mešity. Mešitu jsme pak vídali v každé vesnici, kterou jsme projížděli. Zastoupení islámu je tady u hranic s Albánií silné, proto tady i méně narazíte na vepřové maso. Ve městě Plav je velké Plavsko jezero. Původ jezera je dodnes nejasný. Místní žena nám koupání s dětmi nedoporučila. Jezero je hluboké, má silné proudy, voda studená, nemá dobrý přístup k vodě, břehy jsou zarostlé rákosím a ke koupání jsou vybudovaná jen velká dřevěná plovoucí mola. Po nich jsme se dlouho procházeli a pro děti to byl super zážitek.

Den čtvrtý: Ubytování v srdci hor a spousta výletů

Kousek od města Gusinje je ubytování, které byste neměli minout. Přímo v srdci národního parku Prokletije, kde jsme strávili tři dny. Bydleli jsme ve stylových bungalovech v areálu Katun Maja Karanfil. Malá dřevěná chatka přímo pod dvoutisícovkami je podle mě nepřekonatelná. Dokážu si představit strávit tady měsíc. Dobrý výchozí bod do národního parku, značené trasy, ochotný personál, skvělé zázemí pro děti. Velká travnatá plocha s trampolínami, houpačkami, skluzavkou. A se třemi malými králíčky. Klára s Jakubem si to tady zamilovali ve vteřině. Navíc tady úžasně vaří.

V obci Vusanje je zajímavost s orientálním názvem Ali Pasini Izvori (Ali Pasha's Springs). Z prasklin v zemi vyvěrají malé prameny a přímo tady se tvoří řeka. Vidíte spousty bublinek, jak voda vytéká ze země. Pramínky tvoří jezírka, potůčky, splávky a za chvíli už voda nabírá na síle. Je zajímavé vidět, jak rychle se z několika malých pramenů stane poměrně velká a silně proudící řeka.

Ještě o pár kilometrů dál, kam jde přijet autem přes malé vesničky, kde z oken visí albánské vlajky a mešitu najdete na každém rohu, je malý kaňon s 30 m vodopádem - Grlja vodopad. Na první pohled malý potok teče neuvěřitelnou silou, padá dolů a vytváří hluboký a nepřístupný kaňon. Pramen, který teče do kaňonu, vyvěrá z úžasného místa zvaného Oko Skakavice (Savino Oko). Toto jezírko, nebo spíš pramen, je v pohodové docházkové vzdálenosti od vodopádu, šli jsme pomalým tempem asi půl hodiny tam a 20 minut zpět. Krasový útvar (1000 m nad mořem) má kuželovité dno - v nejhlubším místě 8 m. Voda je křišťálově čistá, 5°C chladná. Koupání je zakázáno, protože se jedná o velmi vzácný zdroj vody.

Den pátý: Pořádný výšlap a ráj pro děti

Přímo od chaty vedou turistické trasy nahoru do hor. Jednou - tou černou - jsme se chtěli vydat. Pořádný výšlap. O trase jsme si povídali s pár lidmi a všichni víceméně řekli to samé - bezpečná trasa, ale náročná co se převýšení týče. Převýšení 900 metrů s několika kily živé váhy na zádech už je celkem hardcore. Cesta měla trvat cca 2 hodiny nahoru a asi hodinu dolů. Bez dětí. A tak jsme udělali ráno dohodu, já zůstávám s dětmi dole a muž vyrazí na vrchol Volušnica (1876 m) sám. Vyrazil v 11 a o půl druhé byl zpátky. Dobře značená trasa, dvě třetiny vedou listnatým lesem a poslední třetina už vede k vrcholu po zeleném hřebeni.

Mezitím jsme si já s Klárkou a Kubíkem vymysleli program. Nejdřív jsme šli na jahody k lesu, kousek za chatou. Krátká a příjemná procházka mezi ovcemi, kdy oba dva bez remcání ťapali, honili motýly, hledali poklady a pozorovali mravence. Odměna byla sladká - nekonečné lány lesních jahod. Zbytek odpoledne jsme strávili v areálu kempu. Navečer jsme si pak všichni čtyři udělali procházku do údolí Grbaja. Ideální pro děti - rovinka, pohodová cesta, občas louka, občas polostín, kolem krávy a ovce, po cestě lesní jahody, vyschlé koryto řeky s obrovskými kameny, spousta nečekané zábavy pro malé turisty. Údolím se dá pohodlně dojít až k samotnému úpatí hor.

Den šestý: Přejezd Albánií k černohorskému pobřeží

Přejíždíme z hor k moři. Do Sutomore. Po dlouhém váhání jsme zvolili přejezd z Gusinje přes Albánii, protože je o něco kratší a cesta je rozhodně zajímavější. Hraniční přechod pár kilometrů za obcí Gusinje je malý, ale poctivý. Zdrželi jsme se tady dobrých 20 minut, kromě pasů chtěli vidět i doklady od auta (často se tudy vozí kradená auta z EU). Celá cesta - hlavní tah na jih - byla úplně nová a asfaltová. Ovšem kromě asi 500 metrů za samotným hraničním přechodem, tam je stále kamenitá, tak se nenechte odradit. Celou dobu pojedete díky členitosti terénu v průměru čtyřicítkou. Samé serpentýny, ani jeden tunel, šplhání, klesání. První obec za hranicemi je Vermosh.

Hned za albánskými hranicemi podél cesty potkáváme jeden betonový bunkr za druhým. Říká se jim houby. Těchto betonových potvor je plná Albánie, prý jich je 1 milión (obyvatel je 3,5 mil.). Byl to trochu paranoidní výmysl diktátora Envera Hodži, země je nikdy k obraně nepoužila.

Jeli jsme i kolem Skadarského jezera, které je největší na Balkáně, je velice hluboké a chovají tady kapry. My si jezera nijak neužili, pršelo. Je ale krásné. U Skadarského jezera jsme přejeli znova hranice - tentokrát tedy z Albánie zpět do Černé Hory. Tady jsme se zdrželi aspoň půl hodiny a v obecném zmatku nás nakonec odbavili. Kufr nám na rozdíl od jiných neprobírali. A pak už jadranské pobřeží a konečně Sutomore.

Den sedmý až desátý: Odpočinek na pobřeží

Ubytování v Sutomore na 5 nocí přes Airbnb se taky povedlo. Velký pokoj, společná kuchyňka na terase a velký prostor pro děti. K moři sice 15 minut, ale za příjemnou cenu nám mladí majitelé poskytli super servis. V našem plánu byly výlety z místa do okolí, návštěvy různých pláží a historických měst. Rozhodně stojí za návštěvu vnitrozemské městečko Stari Bar - zachovalé zbytky kamenného akvaduktu, pevnost, ruiny starého města, mešity.

Den jedenáctý: Historie cestou do boky Kotorské

Rozloučili jsme se se Sutomore a jeli po pobřeží na sever. První zastávka Sveti Stefan. Toto místo zná z obrázků snad každý. Sveti Stefan je neskutečně fotogenické místo. A také velmi turisticky atraktivní. Ve mě vyvolává vzpomínky: před deseti lety jsem se tady vedle něj koupala a učila na státnice. Toto místo na rozdíl třeba od Budvy zůstalo na první pohled nezměněné. Atmosféra z něj sálá pořád stejná. Malá vesnička na moři, skalnatý ostrůvek spojený s pevninou jen písečným "mostem", původně rybářská vesnice, nyní luxusní letovisko se zajímavou historií.

Naopak Budva mě zklamala. I tady jsem před deseti lety trávila studijní dovolenou. Ač je to dáno přirozeným vývojem turistického ruchu, za deset let se rozrostla monstrózním způsobem. A rozhodně jí to uškodilo. Kromě krásného historického jádra, které je obehnáno hradbami, tady nebyl důvod se zdržet déle než dvě hodiny. Z Budvy jsme vystoupali silnicí do kopců a vzdálili se od moře.

Další zastávka byla v dřívějším hlavním městě Cetinje, kde jsme nabrali informace k návštěvě dalšího černohorského národního parku Lovćen. Pohoří Lovćen není velké, ale z hlediska geografie, geologie a historie je významné, nazývané černohorský Olymp. Pro Černohorce se jedná o posvátné pohoří a dalo zemi svoje jméno. Nejvyšší hora Štírovník (1749 m) je vojenským prostorem a není proto turistům přístupný. Na rozdíl od druhého místa Jezerski vrh, který je asi o 100 m nižší. Tam se nachází mauzoleum vladyky Petara II. Petroviće Njegoše. Auto necháte dole u silnice, vyšlápnete 426 schodů, částečně procházíte vybudovaným tunelem ve skále. Nahoře v mauzoleu je  socha panovníka s orlem z černého mramoru v nadživotní velikosti, která děti uchvátila. Ve spodní části je samotná hrobka.

A výhledy z terasy mauzolea na všechny světové strany jsou skvělé. Z jedné strany vidíte Skadarské jezero, z druhé boku Kotorskou, mezi nimi Budvanskou riviéru. Z Cetinje vede přes pohoří Lovćen historická horská silnice až do boky Kotorské. Je nádherná, plná zatáček, úzká pro jedno auto a tím pádem celkem dobrodružná. Rozhodli jsme se, že do Boky pojedeme právě tudy a pokocháme se na všech z 32 serpentýn. Boka Kotorská je obrovský přírodní záliv připomínající fjord (nikdy zde ale ledovec nebyl). Záliv je 28 km dlouhý, nejužší místo má šířku jen 350 m. Je to nejdeštivější místo Evropy, nás nepotkala ani kapka. Právem je Boka zapsána na seznam UNESCO.

Další zastávka byla v nejznámějším městě zálivu Kotor. Zatím jsem nenavštívila krásnější historické město. Je tak akorát velké, tak akorát zkomercializované, propojuje dobře historii, kulturu, pulzující středomořský život i moderní umění. Velmi dobře zachovalé historické jádro je ukryté za městskými hradbami, které jsou 4,5 km dlouhé a spojují město s pevností na skále nad městem. Procházka podél hradeb až nahoru trvá cca 45 minut a v parném létu je poměrně náročná.

Den dvanáctý: Tak trochu jiné moře

Náš oficiálně poslední plnohodnotný den třítýdenní dovolené na Balkáně. Boka Kotorská je krásné místo plné kontrastů: v květnu se tady dá už koupat, zatímco na přilehlých horách se ještě válí spousta sněhu. Svým tvarem připomíná severský fjord, flórou zase nejjižnější státy. Skalní hradby se zvedají přímo z moře, které není tak slané jako na pobřeží. Malé zapadlé rybářské vesničky v kontrastu s turisticky zaplněným Kotorem, velká historie, bohatý kulturní život.

Celý břeh zálivu jde objet (105 km). Nebo můžete přejet trajektem mezi obcemi Lepetane a Kamenari. V Lepetane jsme dvě noci spali. V tomto místě, kde snad každých deset minut jezdí trajekt, je boka široká jen 350 m. Této úžině se říká Verige - řetězy, které tady ve středověku nechal natáhnout uherský král jako zábranu před nepřátelskými loďstvy. Pro nás byl trajekt příjemným zpestřením a další možností výletu bez nutnosti sedat do auta. Fajn je, že osoby na trajektu jezdí zadarmo (auto se platí).

V Lepetane jsme si ráno našli menší pláž nedaleko apartmánu a byli jsme zvědaví na vodu. Je jiná. Něco mezi mořem a jezerem. Pláže v boce jsou úzké, pod úrovní silnice, často skryté ve stínu borovic. Na plážích jsou malé bary se základním občerstvením. Boka Kotorská patří k nejkrásnějším zálivům na světě. Každému, kdo přijede do Černé Hory, návštěvu zálivu rozhodně doporučuju.

Nejlepší ubytování: Katun Maja Karanfil

Za recenzi děkujeme Janě z blogu www.blogzrzky.cz

Kontakt

Telefon: +382 67 651 771

E-mail: majakaranfil@grebaje.com

Web: grebaje.com


Další místa v okolí