Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace na stránkách Google.


Pošli tip


Přechod Krkonoš s dětmi: z Pece pod Sněžkou do Harrachova za 5 dní

Romana
Romana
Hodnoceno 8 / 2019


Inspirovali jsme se podobnou cestou Dagmar s rodinou rok před námi a vyrazili jsme uprostřed léta na přechod Krkonoš s dětmi ve zkrácené verzi. 3 ženy, 4 děti, 5 dní a spaní skoro každou noc na jiné boudě. Ušli jsme celkem 32 km za pět dní a byla to naprosto úžasná dovolená v přírodě!

Naše trasa a dětská parta

Naše trasa vedla ze Sněžky (na kterou jsme vyjeli lanovkou z Pece pod Sněžkou) do Harrachova. Celkem 32 Km, nejvíc za den 11 km, nejméně necelých 7. Mapa trasy tady.

Sestava byla tři ženy, po dvou dnech se jedna odpojila, takže zbývající dny jsme byly dvě ženy na čtyři děti ve věku 4, 7, 8 a 11 let. Ten věk dětí byl v pohodě. V nosítku by to klidně zvládly i menší. A podstatné bylo, že byly parta! Jen se dvěma dětmi nebo dokonce jen s jedním by to bylo paradoxně určitě těžší.

Děti byly úžasné! Osobně jsem se trochu bála, jak to zvládnou a jak moc budou remcat, když náplní každého dne bylo v podstatě jen dojít z místa A do místa B. A nakonec to nebyl žádný problém. Děti se krásně naladily na turistický program, užívaly si přírodních prolézaček, vymýšlely své vlastní hry. Když byl některý úsek pro ně dlouhý, vytáhli jsme křídy na jednoduchou "stopovačku" nebo jsme hráli nesmrtelnou hru „Nepřítel na cestě!“. Na nejmladší čtyřletou dceru byly trasy dlouhé, tak jsem na ni měla s sebou nosítko manduku. Nakonec se každý den nesla tak maximálně čtvrtinu cesty, většinou když byl nějaký táhlý kopec, tak jsem ji vynesla. Jinak to ušlapala úžasně sama, tažena partou starších dětí.

Začátek v Peci pod Sněžkou

Z Prahy jsme dojeli do Pece pod Sněžkou a tam jsme přespali v penzionu Bivoj. Ubytování je skromné, vybavení nic moc, ale vřelost pana provozního a vstřícnost vůči jakýmkoli našim přáním to plně vynahradili. Chodba je tady plná hraček, u penzionu malé hřiště a hned vedle penzionu je bobová dráha, na které jsme při příjezdu stihli jednu jízdu, takže děti nadšené.

Den 1. Ze Sněžky na Josefovu boudu

První den v Krkonoších nás čekala nejnáročnější etapa dlouhá 11 kilometrů. Ráno jsme brzy vstávali, v 9 jsme byli u lanovky na Sněžku. Vyjeli jsme až nahoru, pochod nás pak čekal z vrcholu hory dál. Lanovka byla pro děti zážitek, Sněžka paráda.

Trasa z kopce mezi Sněžkou a Luční boudou, kde jsme si dali k obědu tradiční megarohlík byla pěkná, ale celkem přelidněná. To jsme čekali a těšili jsme se, že v jiných úsecích už budeme sami (což se potvrdilo). 

Z Luční boudy jsme šli nejdřív pořád dolů po modré podél Bílého Labe. Celý tenhle úsek byl parádní. Jde se po kamenité cestě, takže děti nemají pocit, že nudně jdou, ale spíš poskakují a přelézají. Výhledy na kopce krásné a lidí málo. Během cesty několikrát pršelo, ale náladu to nekazilo. 

V pět odpoledne jsme byli u boudy Bílé Labe a čekalo nás závěrečných 2,5 km po žluté k Josefově boudě, čistě do kopce. Čekali jsme, že to bude už s dětmi peklo, ale opak byl pravdou: děti se rozhodly, že chtějí stihnout bazén v Erlebachově boudě, otevřený do sedmi, a tak celý úsek téměř vyběhly za méně než hodinu. Tady jsme šli už úplně sami.

Josefova bouda se nám moc líbila. Pěkné pokoje, restaurace, fajn jídlo. Za poplatek bylo možné využít bazén a spa ve vedlejší Erlabachově boudě, což bylo příjemné zpestření.

Den 2. Odpočinek u bazénu a deskovek

Druhý den jsme byli na místě, protože jsme nechtěli naše začínající turisty odradit. Užili jsme si bazén i hřiště v Erlebachově boudě a deskovky u nás v boudě Josefově. Když půjdete stejnou trasu, moc doporučujeme se v Erlebachově boudě najíst. Sice jsme si říkali, že tenhle luxusní resort obležený zaparkovanými auty do krkonošské idyly moc nezapadá, ale zase to bylo poslední místo na cestě, kde jsme se fakt dobře najedli. Jinak je to na horských boudách spíš o ovocných knedlících nejisté kvality a smažených hranolkách, bohužel.

Den 3. Boží úsek po hřebeni se skalními útvary

Třetí den nás čekalo necelých 7 km od Josefovy do Martinovy boudy. Na začátku jsme se vyškrábali na hřeben na červenou a po té jsme pokračovali skoro celý den. Tenhle den byl naprosto nádherný, děti šlapaly, protože se těšily na Dívčí a Mužské kameny: podivné, pro ně až záhadné, skalní útvary, jaké ještě neviděli. Výhledy byly na téhle části hřebenovky překrásné. Z celé trasy tohle byly asi nejvíc "hory".

K Martinovce jsme dorazili už kolem třetí odpoledne. Děti si šly spokojené hrát, na večer jsme si opět půjčili deskovky. Celkově Martinova bouda byla v pohodě: skromné ubytování, jídlo průměrné, krásné bylo ale to místo, opravdu na samotě mezi lesy a horami.

Den 4. Kolem pramene Labe a borůvkových plantáží

Čtvrtý den vedla trasa z Martinovy boudy na Voseckou kolem Labské boudy a pramene Labe, opět zhruba 7 km. První část cesty byla krásná, asi nejklidnější úsek, žádní turisté. To přestalo platit, jakmile jsme se začali přibližovat k Labské boudě. Mezi Labskou boudou a pramenem Labe jsme se cítíli jako na Václaváku. Příště bychom se tomuto úseku snažili vyhnout. Restaurace v Labské boudě byla předražená a přelidněná. V houfu jsme došli k prameni Labe a těšili jsme se, jak se zase z houfu odpojíme.

To se podařilo a poslední zhruba 3 km k Vosecké boudě už jsme šli zase skoro sami. Krásná cestička, úplně všude borůvky, daleké výhledy až na Jizerky.

Vosecká bouda je na úplné samotě a má skvělou atmosféru. Pokoje jsou opět jednoduché, umývárny společné (což platilo u všech boud, kromě Josefovy), personál moc příjemný.

Den 5. Celý den z kopce podél Mumlavy až k vodopádům

Poslední den nás čekalo 9 kilometrů z Vosecké boudy do Harrachova, kam si pro nás a děti přijeli tátové. Dalo by se dojet zpět do Prahy i autobusem, ale nechtěli jsme riskovat, že nestihneme poslední spoj nedělního odpoledne. Cesta vedla poslední den pořád z kopce. Nahoře bylo zataženo, fučelo, mrholilo. Než jsme došli lesem kolem bistra Krakonošova snídaně k Mumlavě, začalo pálit sluníčko a teplota stoupla tak o 15 stupňů. U říčky už jsme se přestali cítit jako v divočině a na asfaltce jsme se mezi pejskaři po pěti dnech začali cítit jako na procházce.

Děti byly z úseku podél Mumlavy naprosto nadšené. Každou chvíli slézaly z cesty k vodě, přelézaly přes kameny a máčely si nohy. Dvě z nich do ledové vody i spadly, náhradní oblečení nutnost ;-)

Úplně dole u Mumlavských vodopádů už byly davy, ale i tak je tohle místo nádherné. Taky jsou tady občerstvení, kde jsme se najedli před cestou zpět do Prahy.

Tipy na balení s dětmi na přechod

Tahle cesta byla pro nás první, kde jsme byli bez auta a zázemí a měli jsme si všechno potřebné nést na zádech. Zároveň jsem věděla, že nejmladší dceru bude třeba sem tam poponášet, takže jedna záda musela být volnější, bez velké krosny. Nakonec jsme to vyřešili takto:

 - Jeden dospělý nesl obří nacpanou krosnu. V té bylo oblečení a všechny další potřeby pro oba dospělé a dvě mladší děti.

 - Druhý dospělý (já) jsem měla středně velký batoh hlavně na svačiny a lahve s vodou a svršky na cestu. Cestou jsme pochopitelně nepotkávali žádné obchody, kde bychom si mohli dokoupit jídlo, takže svačinky na všechny dny jsme museli mít s sebou od začátku. Když bylo potřeba vzít nejmladší dceru do manduky, hodila jsem si batoh na břicho a dceru na záda.

 - Děti měly ještě batůžky. Dvě starší děti (neteře 8 a 11 let) si nesly všechno oblečení, které potřebovaly, na svých zádech, mladší děti jen vodu a pár věcí. Zásadní pro děti je mít batůžek, který se dá zapnout přes prsa. Jinak naše zavazadla ničím speciální nebyla, ale to zapínání přes prsa je fakt nutnost.

Co s sebou do Krkonoš s dětmi

Balili jsme pochopitelně minimalisticky. Každý měl cca 3 trička, jedny kraťasy (které nebyly třeba), jedny turistické kalhoty, jedny tepláky, dvě mikiny, softshellovou bundu a pláštěnku. K tomu spodní prádlo, plavky a pro každého ručník. A zásadní bylo termoprádlo. Přestože bylo léto a v Praze bylo kolem 25 stupňů, na horách bylo ráno kolem deseti stupňů, odpoledne max kolem 15. Děti si proto jako základ braly vždycky dlouhé termoprádlo a pak už vrstvily a odkládaly podle potřeby. Zima vůbec nevadila, nakonec to bylo možná lepší, než aby nám bylo cestou vedro.

Kromě oblečení jsme měli naprosto základní hygienické potřeby a v lékárničce náplasti, zirtek a paralen. Půl jednoho batohu zabraly svačinky (různé sušenky, krekry, oříšky a mysli tyčinky).

Na cesty se osvědčily křídy, naopak hračky nebyly potřeba. Děti měly s sebou malé plyšáčky, které občas vytáhly, jinak karty nebo deskové hry půjčovali v každé boudě a aspoň jsme se mohli vždycky těšit, co si dnes večer zahrajeme ;-)

Suma sumárum to bylo naprosto skvělé. Jiné, než všechny předchozí dovolené. Náročné a jednoduché zároveň. Bolely nás nohy, ale přitom to byl extrémní odpočinek. Příští rok chceme podobný koncept putování rozhodně zopakovat (děti taky!), jen ještě musíme rozhodnout, jaké hory projdeme tentokrát.